Zdatná manažerka, která si kromě dlouhé učitelské kariéry vyzkoušela 15 let pracovat mimo školství a získané zkušenosti teď bohatě využívá na svém současném postu. To je Iva Sandri, ředitelka Střední školy techniky a služeb Karviná a jedna z finalistek naší ankety Ředitel roku.

I její maminka byla učitelkou v Karviné a paní Sandri se nakonec rozhodla jít místo původně zvažované archeologie či geologie v jejích stopách.

O své práci říká: „Pracujeme často s žáky, kteří nemají doma rodinné zázemí, kteří jsou týráni, kteří nemají co jíst, nemají nebo neznají své rodiče, jsou v dětských domovech, žijí sami a musí si vydělávat, starají se o své sourozence… Známe spoustu smutných příběhů, které často nemají dobrý konec, ale vytváříme pozitivní prostředí a děláme všechno pro to, abychom alespoň co nejvíce ukázali dobré životní směry.“

Bohudíky za takové ředitele.

Celý rozhovor s paní ředitelkou Ivou Sandri si můžete přečíst níže:

Proč jste se rozhodla stát se pedagogem a proč následně ředitelkou školy?

Moje maminka byla učitelkou v Karviné a i když jsem původně chtěla studovat archeologii, geologii a taky se mi líbilo potápění, tak jsem nakonec šla studovat matematiku a tělocvik do Olomouce s učitelstvím pro střední školy. Matematika mi odjakživa šla, nemusela jsem se učit a tělocvik taky, hrála jsem závodně tenis, a tak jsem to nakonec spojila dohromady. Po studiích jsem učila jsem 15 let na Gymnáziu Komenského v Havířově a po 15 letech učitelství mě urazilo, že nejhloupější žákyně ze školy šla hned po maturitě pracovat do banky a měla vyšší plat než já, vysokoškolsky vzdělaná učitelka matematiky a tělocviku na gymnáziu. Odešla jsem ze školství, a pracovala taky v bance, ICT firmě, vystřídala jsem několik profesí, nakonec jsem pracovala i v oblasti školství na úřadě. 15 let jsem byla mimo oblast školství, naučila se mnohým dovednostem, získala zkušenosti i z práce s lidmi. Přišla příležitost se zpět do školství vrátit, byla to výzva, šla jsem do toho. O školství jsem věděla mnoho z různých pohledů a měla jsem pocit, že toho mohu využít. Na všech pozicích, kde jsem byla, jsem se vždy snažila dát své práci nejen rozum a vědomosti, ale i srdce. Mám pocit, že se mi  práce daří, ale může to být jen subjektivní. Je to nekonečná práce, ale doma mě vždy vedli k tomu, abych dělala práci pořádně a poctivě. A tak se snažím.

Na co jste na vaší škole nejvíce pyšná?

Jsme škola, která stojí na okraji města, regionu, někdy říkám „my tady na konci světa“. Ale často mám pocit, jako by naše škola stála i na okraji společnosti. Nalézáme se v oblasti, kde žije mnoho tzv. nepřizpůsobivých občanů, taky jich hodně ve škole máme, ale přesto dáváme příležitost žákům být nejen dobrými řemeslníky, a i lidmi, kteří se ve společnosti uplatní, najdou si své místo a snažíme se, aby to bylo s pocitem dobře odvedené práce. Pracujeme často s žáky, kteří nemají doma rodinné zázemí, kteří jsou týráni, kteří nemají co jíst, nemají nebo neznají své rodiče, jsou v dětských domovech, žijí sami a musí si vydělávat, starají se o své sourozence… Známe spoustu smutných příběhů, které často nemají dobrý konec, ale vytváříme pozitivní prostředí a děláme všechno pro to, abychom alespoň co nejvíce ukázali dobré životní směry. Když k nám přijde někdo cizí, tak se mu u nás moc líbí, prostě by to tady nikdo nečekal. Je tady krásně, postupně vylepšujeme prostředí celé školy, máme krásnou výzdobu, samozřejmě máme k dispozici moderní vybavení dílen, tříd, všichni učitelé mají počítače, v učebnách jsou všude interaktivní tabule, dataprojektory, učitelé používají postupně inovativní vyučovací metody, vytváříme pozitivní a bezpečné klima. A možná taky, že se nám podařilo do nové doby a rychlých změn ve světě a společnosti otevřít nový maturitní obor „Logistika v průmyslu“. Někdo v nás vidí ostrůvek pozitivní deviace. A taky máme heslo: „I malé kolo roztočí ta velká“, a  tak svým žákům říkám, že my, ale hlavně oni mohou roztočit celý svět.

Jaký problém v současném českém školství považujete za nejvážnější a jak by jej bylo podle vás možné řešit?

Nevím, zda chci přemýšlet o celém českém školství. Já vím, že nám nikdo z vrchu nepomůže, že si musíme pomáhat sami, shora se pořád něco mění, je moc politických půtek, každý přináší něco nového úžasného. Když jsou problémy a těch denně řešíme mnoho, tak se pomoci nedovoláme. Moc papírů, mnoho zájmů, pořád něco přibývá, po troškách, ale šroubuje se to stále nahoru. Ztrácí se osobnost učitele, osobnost žáka, náročnost klesá, je to trend společnosti. Morálka upadá, učitelé to nespasí. A ředitel? To je děvče pro všechno. Minulý týden jsem se dozvěděla, že se připomínkuje NV č.75/2005 Sb. Jedná se o to, že nám ředitelům chtějí sebrat zástupce ředitele pro praktické vyučování a zástupcům ředitele pro teoretické vyučování zvýšit úvazek. Je to k smíchu nebo snad spíše k pláči, neměli by se přijít ministerští úředníci přijít podívat dolů a do škol, co se děje? Jestli k tomu dojde, je to na útěk ředitelů z jejich pozic. Nebo že by nás už nahradily automaty, či snad umělá inteligence?

Co vás jako ředitelku školy nejvíc štve?

Hází se na školy a učitele všechno, za všechno může škola, že žák neumí, že neudělají maturitu, že mají špatné testy, že nemají matematickou, čtenářskou, ICT gramotnost… Vymýšlí se mnoho projektů, aby se přiblížilo řemeslo, technika, polytechnika, matematika, ekologie, jazyky…. pro samé projety školy ani nestačí odučit, nedej bože zopakovat veškerou látku.  Ale základ vychází z rodiny, a ta funguje čím dál tím méně. Je třeba podporovat rodiny, a taky to, že je příkladné, když rodiče pracují, a ne že jsou na dávkách a že se vyplatí nepracovat.

Co vám dělá ve vaší práci největší radost?

Děkuji za vyhlášení soutěže Ředitel roku. Někdo si všiml práce ředitelů. Je to zvláštní a nezáviděníhodná kategorie učitelů. Nemám už volný čas. Jsem ráda, že zatím stíhám vše podstatné (jsem totiž fyzicky zdatná a psychicky odolná) a že jsem v kontaktu se svou velkou školou i s lidmi a žáky. Dnes mám krásný zážitek, prostřednictvím Facebooku jsem se dozvěděla, že včera náš žák našel plnou peněženku a odevzdal ji v prodejně, kde ji paní ztratila. S pochybnostmi se vracela na místo, prodejna ji paní odevzdala a ona celá šťastná psala na FB a děkovala nálezci, kterého prodejna znala a sdělila jeho jméno. Během ani ne 24 hodin jsem se tak dozvěděla o našem žákovi, šla do třídy a pochválila ho. A taky jsem napsala na Facebook a věřím, že paní přijde do školy poděkovat osobně. Dobří lidé nezemřeli a mladí se objevují, to je velmi pozitivní a věřím, že jich bude více a že se naše společnost a svět ještě vzpamatuje.