Mgr. Jakub Dolníček, ředitel ZŠ a MŠ Dolní Studénky, obdržel v anketě Ředitel roku 2019/20 první místo v kategorii Malotřídky. Přečtěte si krátký rozhovor. Dozvíte se např. co ho k jeho povolání přivedlo a jaký má názor na české školství.

Proč jste se rozhodl stát se pedagogem a proč následně ředitelem školy?

Jako kluk jsem chtěl buď řídit šaliny v Brně nebo být učitel. Jsem rád, že vyšlo to druhé, i když tramvaj bych si stále rád řídit někdy vyzkoušel ☺ K učitelství mě určitě přivedli i kolegové páni učitelé Rýznar, Rajch a Opekar, kteří byli mými učitely postupně na prvním, druhém stupni ZŠ a následně na šumperském Gymnáziu. Všichni pro mě byli a jsou velkým kantorským vzorem. 

K ředitelování mě pak přivedla souhra několika větších či menších skutečností jako byla nespokojenost na původní škole, odchod paní ředitelky školy v naší obci do důchodu, manažerské zkušenosti v jiných organizacích a chuť se pokusit zastavit klesající počet žáků v naší vesnické škole. Velkým ředitelským vzorem je pak pro mě výborná paní ředitelka Gašparcová, která mě ještě jako studenta VŠ v Brně zaměstnala a díky tomu tak nepřímo umožnila stát se ředitelem tak brzy (díky tomu, že jsem do kantořiny nastoupil už v 22ti letech během vysoké školy, mohl jsem se po pěti letech stát ředitelem).

Na co jste na vaší škole nejvíce pyšný?

Je to rozhodně počet dětí ve škole; v roce 2015/2016 jich do školy chodilo 22, ve školním roce 2020/2021 jich máme 50. Je opravdu báječné, že je zase normální, že děti z naší obce chodí do naší školy a moc si přeji, aby to tak bylo i v budoucnu. 

Jaký problém v současném českém školství považujete za nejvážnější a jak by jej bylo podle vás možné řešit?

Domnívám se, že naše školství je stále hodně zkostnatělé a pohybuje se v něm stále hodně lidí, kteří by udělali lépe, kdyby ze školství odešli. Je to zřejmě způsobeno také tím, že prestiž učitelského povolání není na tak vysoké úrovni, aby o něj měli zájem ti nejlepší. 

Jak vypadá online výuka u vás ve škole? 

Je to zvláštní doba. Obecně mi to vůbec nevyhovuje, a to učím výrazně méně, než kolegové. Je to o to komplikovanější s mladšími dětmi, kteří ještě nejsou tak samostatní a technicky zdatní. Navíc, jak bylo v médiích několikrát řečeno, číst a psát se děti přes monitor zkrátka nenaučí. Je tam obrovská potřeba zapojení jejich rodičů, za což bych jim chtěl velmi poděkovat, že to zvládají. Z toho všeho vyplývá náš přístup, tzn. každý vyučující volí odlišný postup vzdálené výuky a komunikaci s rodiči a jejich dětmi vždy s ohledem na jejich individuální potřeby. Prvňáci, druháci fungují spíše zadáváním úkolů a procvičováním toho, co už umí. Paní učitelky točí videa, která si pak rodiče s dětmi mohou shlédnout kdykoli a kolikrát chtějí. Ti starší pak mají 1-2 hodinové skupinové lekce s paní učitelkou online. Velmi si přeji a doufám, že v tomto vzdáleném prostředí se budeme muset v současnosti i budoucnosti vzdělávat co nejméně.

Co vás jako ředitele školy nejvíc štve?

V této současné době mě rozhodně nejvíce štve, byť to plně respektuji, sociální omezení všeho, včetně výuky na dálku, omezení volnočasových aktivit a vše s tím související! V té obecnější rovině to zřejmě budou vždy některé provozní věci, které zkrátka přicházejí a odcházejí a se kterými jsem se vyrovnal. Jako příklad uvedu špatnou účetní, se kterou jsme se už dávno rozešli nebo přístup jedné maminky, která se rozhodla odhlásit jednoho z našich žáků jinam, aniž bychom to nějak předem řešili a tím nám dost zásadně změnila organizační školy skrz celkový počet dětí apod. V systémových věcech mě pak štve, že úřady nejsou schopny dostatečně komunikovat mezi sebou a my pak musíme zbytečně odpovídat na stejné dotazy více úřadům dohromady. Jako příklad uvedu některá statistická data, která musíme posílat, přitom by si mohli úředníci informace sami vytáhnout z jiných výkazů, které zasíláme na jiné úřady apod. Zefektivnění státní správy by rozhodně prospělo nejen školám. 

Napadají mě ještě srážky s blbci, se kterými toho nikdy moc nevyřešíte. To je ale asi stejné jako ve všech povoláních ☺

Co vám dělá ve vaší práci největší radost?

Jsem přesvědčený, že děti do školy i školek chodí opravdu rády. Přesvědčuji se o tom vždy, když vidím jejich usměvavé tváře ve třídě, na zahradách a hřištích. Troufám si tvrdit, že úsměv vidím i po většinu času u svých kolegů. Radost mi dělá i to, že absolventi školy nás učitele rádi pozdraví i mimo dosah školy, v obci i jinde.