Fonetika je nauka, která se zabývá zvukovou stránkou jazyka. V čele jejího zájmu stojí především proces vytváření zvuku v mluvních orgánech mluvčího. V menší míře se zajímá i o vnímání řeči u posluchače a podmínkami v prostředí, ve kterém zvuk řeči prochází od mluvčího k posluchači (ruch v prostředí, vzdálenost mezi účastníky řeči atd.).

Fonetika není čistě jazyková věda. Využívá i metody zkoumání z fyziky (akustika – věda o zvuku) a z biologie (orgány dýchací soustavy). Řeč by nevznikla bez výdechového proudu, který se vytváří v dýchacím ústrojí. Tam tedy začíná cesta lidské řeči. Z dýchacího ústrojí putuje výdechový proud do ústrojí hlasového. V něm se vytváří základní tón lidského hlasu. Tón je závislý na pohybu hlasivek  a také na jejich velikosti, která je u mužů a žen odlišná (u mužů 1,5–2 cm, u žen 1,2 cm), proto mají muži hlubší hlas. Tón v hlasovém ústrojí je různě silný a vysoký, ale stále to není lidská řeč v pravém slova smyslu. Konečná úprava probíhá až v ústrojí hláskovacím (modifikačním). Zde se tvoří jednotlivé hlásky a spojují se do skupin, které pak vytváří slova.

Hláskovací ústrojí se nachází nad hrtanem a patří do něj dutina ústní a hrdelní. Při tvoření hlásek se nejvíce využívá dutina ústní, se kterou dokážeme velmi dobře pohybovat. Při mluvení můžeme ovlivňovat její tvar a velikost, k čemuž nám pomáhají jazyk a rty. Jazyk je nejpohyblivějším svalem v lidském těle. Při tvoření řeči ovlivňuje stavbu hlásky svou špičkou, hřbetem i kořenem. Na každé jeho části tedy vzniká jiná hláska. Dalším svalem nutným k mluvení jsou rty. Podle jejich tvaru se utváří rozličné hlásky. Např. pokud ze rtů vytvoříme kruh, umožníme vzniknout samohlásce „o“, pokud vyslovujeme souhlásku „p“, rty k sobě přimkneme.

Správná tvorba hlásek je pro nás důležitá, protože nám umožňuje vzájemnou komunikaci. Hlásky rozdělujeme na samohlásky a souhlásky. Protože samohlásek (a, e, i, o, u) je méně, je jejich rozdělení jednodušší. Podle artikulačního trojúhelníku je rozdělujeme v závislosti na místě tvoření na přední (e, i), zadní (o, u) a střední (a). U souhlásek je jejich třídění složitější. Rozdělují se totiž podle způsobu tvoření, podle artikulačního orgánu, podle akustického dojmu a podle místa tvoření.