Jistě jste někdy viděli nějaký americký film či seriál, ve kterém se vyskytla scéna ze soudní síně. Určitě jste tak zaregistrovali skupinku občanů sedících bokem, ke kterým všichni hovořili, ačkoliv nešlo o soudce. Řeč je samozřejmě o porotě. Zamysleli jste se někdy nad tím, kdo jsou tito lidé, jak jsou vybíráni a jak velké mají slovo? A existuje nějaká obdoba poroty i u českých soudů?

Předně je třeba uvést, že porota má dlouhou tradici nejen ve Spojených státech amerických, ale v různých formách a úrovních také ve Velké Británii, Austrálii nebo v Irsku. Jde taktéž o jeden ze základních znaků angloamerického právního systému. Členové poroty jsou vybíráni náhodně, nejde o žádné právníky, soudce ani odborníky na kriminalistiku. Jsou to běžní občané klidně pracující někde v obchodě, uklízečky, důchodci, tedy naprostí laikové. Jejich úkolem je posuzovat vinu či nevinu obžalovaného. Proto není divu, že obhájci, ale i ostatní vystupující osoby, se mnohdy snaží svou řeč povýšit až na herecký výkon a působit tak na city a emoce členů poroty. Jejich slovo je zásadní, jelikož oni rozhodnou, zda je někdo vinen či nikoliv. Úloha soudce je pak řídit samotný soudní proces a na závěr vyhlašovat verdikt, ke kterému porota došla. Ve většině případů musí jít o verdikt jednomyslný. O tom, jak těžké může být dosáhnout shody a jak rozhodování poroty může vypadat, vypovídá sice stará ale do dneška platná filmová klasika „Dvanáct rozhněvaných mužů“. Nelekněte se černobílého obrazu, tento film rozhodně stojí za zkouknutí.

U nás porota v podstatě neexistuje. To však neznamená, že laikové se nepodílejí na rozhodovacím procesu. U některých soudů rozhoduje soudce společně se dvěma přísedícími, což jsou opět povětšinou důchodci, kteří si chtějí trochu přivydělat nebo vyplnit svůj volný čas.

Dalším výrazně odlišujícím znakem angloamerického systému jsou precedenty. O nich si něco povíme příště.