Takovou paní učitelku byste chtěli. Hodná, laskavá, milá, hledající individuální cestu ke každému dítěti. I proto se stala jednou z finalistek naší ankety Ředitel roku. Vede malotřídku ZŠ a MŠ Plavsko na Jindřichohradecku.

Učitelkou chtěla být už od malička. A ředitelovat se rozhodla tehdy, když zjistila, že svým neustálým hledáním a zkoušením něčeho nového některé kolegy vlastně obtěžuje. Vést vlastní školu pak byla jediná možná volba.

Na českém školství ji nejvíce štvou hory administrativy a způsob zavedení inkluze. A co jí naopak dělá největší radost? To si poslechněte:

„Když děvčátko s autismem přečte stránku ve slabikáři, když chlapec s nižším intelektem umí říci kamarádům o pomoc, když jsou páťáci šťastní, že se dostali na gymnázium, když děti vymyslí „bojovku“ pro ostatní, když děti nosí do školy zajímavosti, které se jinde dozvěděly, když chlapec s SDHD napíše stránku v písance, když učitelé mají chuť strávit společně dva dny, když mi rodiče řeknou, že jim u nás bylo dobře… prostě když je všechno tak, jak má být.“

Celý rozhovor s paní ředitelkou Ivetou Marušákovou si můžete přečíst níže:

Proč jste se rozhodla stát se pedagogem a proč následně ředitelkou školy?

Již od malička jsem chtěla být učitelkou, nikdy jsem nechtěla dělat nic jiného. Učit děti byla má jediná volba. Ředitelkou málotřídní školy jsem se stala ve chvíli, kdy jsem cítila, že svým přístupem k výuce, dětem, k učení se malinko odlišuji od ostatních. Ve chvíli, kdy jsem zjistila, že svým neustálým hledáním a zkoušením něčeho nového vlastně obtěžuji kolegy a kolegyně, byla volba „své“ školy, kde si budu já určovat, jak učit, vlastně jediná možná.

Na co jste na vaší škole nejvíce pyšná?

Jsem pyšná na to, že se všichni společně učíme hledat cestu ke každému dítěti, které k nám přichází, že se pokoušíme přesvědčit spolužáky a rodiče, aby takovou cestu hledali také. Není to vždy jednoduché a někdy se to zdá téměř nemožné a někdy se to nepodaří. Jsem ráda, že zatím stále všichni hledáme.

Jaký problém v současném českém školství považujete za nejvážnější a jak by jej bylo podle vás možné řešit?

Za sebe jako ředitelku malé školy vidím problém v příliš velkém množství administrativy. Všechny směrnice, zápisy, výkazy a rozhodnutí, která je potřeba udělat, jsou pro jednoho člověka obrovskou zátěží a myslím, že již není v mých silách vše zvládat tak, aby nedocházelo k výrazným pochybením.

Za sebe jako učitelku vidím velikou zátěž ve způsobu, jakým byla provedena inkluze. Nechci polemizovat s tím, zda je inkluze dobře a pro koho. Současná situace je ale taková, že děti s potřebou podpůrných opatření ve škole jsou a my učitelé jsme prostě hozeni do vody. Navíc do tříd přibyli další pedagogičtí pracovníci, na které učitelé nebyli zvyklí a kteří často sami nevědí, proč tam vlastně jsou. Vše se tvoří za pochodu metodou pokus-omyl, což je sice metoda osvědčená, ale sil ubírající.

Co vás jako ředitelku školy nejvíc štve?

Občasná sebestřednost dětí, lhostejnost, neochota pochopit ostatní a trvání si na svém (názoru, způsobu práce…), i když ostatní přinesou důkazy o nesprávnosti, a to u dětí i učitelů.

Co vám dělá ve vaší práci největší radost?

Když děvčátko s autismem přečte stránku ve slabikáři, když chlapec s nižším intelektem umí říci kamarádům o pomoc, když jsou páťáci šťastní, že se dostali na gymnázium, když děti vymyslí „bojovku“ pro ostatní, když děti nosí do školy zajímavosti, které se jinde dozvěděly, když chlapec s SDHD napíše stránku v písance, když učitelé mají chuť strávit společně dva dny, když mi rodiče řeknou, že jim u nás bylo dobře… prostě když je všechno tak, jak má být.