Kdyby byl každý ředitel školy tak akční a kreativní jako Radko Sáblík ze Smíchovské SPŠ na Praze 5, tak by si české školství nemělo na co stěžovat. I proto se stal jedním z finalistů naší ankety Ředitel roku. Učí od roku 1988, po 14 letech se stal ředitelem.

Studenti jsou pro něj jeho vlastními slovy „Number one“. Ze začátku se mu dost lidí smálo, když chtěl svoji školu dostat do české top desítky. Teď už je smích přešel. Časopis Forbes školu zařadil mezi osm nejzajímavějších škol v České republice. Smíchovská průmyslovka je v řadě oblastí průkopníkem, například pilotuje nový obor vzdělávání Kybernetická bezpečnost, zaměřuje se na virtuální a rozšířenou realitu, výuku chytrých domů a chytrých měst.   

A víte, co Radka Sáblíka na jeho práci nejvíc štve? „To samé, co v životě. Totiž setkání s malostí a negativismem. Ne nadarmo se říká, že nejhorší srážka je ta s blbcem. Já bych to upravil na srážku s člověkem s omezeným rozhledem a s blbou náladou. Mnoho velmi dobrých nápadů se nepodaří zrealizovat, nebo jsou záměrně brzděny, protože se jim právě tyto lidské vlastnosti postaví do cesty.“

Tak panu Sáblíkovi i vám přejeme, ať takových srážek absolvujete co nejméně!

Celý rozhovor s ředitelem Radkem Sáblíkem si můžete přečíst níže:

Proč jste se rozhodl stát se pedagogem a proč následně ředitelem školy?

„Pedagogem jsem se stal od září roku 1988. Vrátil jsem se po roční vojně do Výzkumného ústavu Malešice, kde se tvořily projekty do šuplíku, respektive jejich využití bylo malé, lidé pracovali pro práci či se moc nepředřeli. Nebavilo mě to. Kdosi mi poradil se zeptat na pražském školském úřadě. Nabídli mi několik učilišť, tak jsem poděkoval a již otevíral dveře k odchodu. Pak mi milá paní úřednice řekla, abych se zastavil na Smíchovské průmyslovce v Preslově ulici. Přes vodu od mého tehdejšího bydliště na Výtoni. Zeptal jsem se a začal učit předměty, co na mě zbyly. Automatizaci, technické kreslení. Oni moc nevěřili mně, já si zase nebyl jistý, jestli je profese učitele to, co mě bude bavit a naplňovat.

Po jisté době mě učení bavit začalo a já u něj zůstal. Také mi pedagogická činnost vyhovovala vzhled k tomu, že jsem hrál, trénoval a pískal basketbal, a nakonec se stal i funkcionářem. Předsedou Sokola Motol a Pražského basketbalového svazu, časem i vedoucím Centra talentované mládeže na Motole a posléze na Spartě. Sport a profese učitele k sobě moc dobře pasují, a ze sportovních zkušeností čerpám ve své praxi dodnes. Například jsem se naučil, že jestli chci umět vyhrávat, musím se napřed naučit prohrávat. Ale i vítězit, neboť přílišné uspokojení vede k následnému neúspěchu. S pokorou přijímat výhry i prohry a nebát si dávat vysoké cíle. Za nimi si jít usilovně, překonávat překážky, dílčí porážky i někdy i podrazy.    

O výuce jsem měl trochu jiné představy, než byla tehdejší zvyklost. Vlastně než je i ta současná. Napsal jsem skripta na předměty Technické kreslení i Deskriptivní geometrii, které jsem učil. Zavedl jsem bodový systém, který se osvědčil. A stál u zrodu žákovských projektů, celoroční práce studentů čtvrtých ročníků, ze které maturovali v rámci programu Phare financovaného EU. Záhy jsem však pochopil, že pokud chci něco změnit, tak to nepůjde z pozice učitele. A také mám rád výzvy, což pozice ředitele byla. Jednou jsem v konkursu neuspěl, protože jsem prý byl moc mladý, podruhé ano, a tak jsem od listopadu 2002 ředitel.

Hned ve své první řeči jsem možná někoho naštval, a také vzbudil vlnu úsměšků. Naštval, když jsem řekl, že studenti jsou pro mě „Number One“, a že my tu nejsme proto, abychom měli práci, ale abychom studentům poskytli co nejlepší prostředí a prostor pro jejich vzdělávání. Soucitné úsměšky jsem vyvolal svým předsevzetím, že chci, aby naše škola byla za čas v Top Ten středních škol.

Jak to dopadlo? Škola pod mým vedením poskytuje velký prostor studentům, kteří se podílejí na jejím rozvoji, u kulatých stolů spolu rozhodují o jejích vizích, komunikují se sociálními partnery jako zástupci školy. Někteří i pro školu na částečný úvazek či dohody pracují. Mnozí posléze zůstávají jako spolupracující absolventi a díky tomu můžeme vyučovat ty nejmodernější obory. Letos se školou spolupracuje dvacet pět absolventů na různých pozicích, od učitelů, přes vedoucí a členy IT oddělení, PR oddělení, Projektového oddělení, až po konzultanty studentských a maturitních projektů, celoroční práce ve třetím respektive čtvrtém ročníku. Tu vykonávají všichni studenti daných ročníků a neschválím jim žádný projekt, který by neměl dalšího využití.

Naše škola jako jedna z pěti vytvářela Rámcový vzdělávací program pro obor vzdělávání Informační technologie, podle kterého se nyní učí celá republika. Naše škola pilotuje jako jedna ze dvou škol v České republice nový obor vzdělávání Kybernetická bezpečnost. Přišel jsem s garantem a konzultantem pro maturitní projekty, ještě dříve, než se objevil pojem vedoucí práce a oponent ve školském zákoně. Vzhledem k tomu, že jsem na toto ustanovení po skončení projektu Phare dost tlačil a chodili se k nám dívat mnozí úředníci, možná i trochu kopírovali.

Jsme průkopníky výuky virtuální a rozšířené reality, výuky chytrých domů a chytrých měst. Radní Prahy pro školství nás vyzval, abychom se podíleli na přípravě programu výuky umělé inteligence, koncem dubna k tomu máme úvodní schůzku. Jsme partneři mnoha profesních komor i prestižních firem. A v loňském roce časopis Forbes zařadil naši školu mezi osm nejzajímavějších škol v České republice, spolu například s PORG, Open Gate či Gymnáziem Jana Keplara. Dalším důkazem úspěšnosti mého projektu je zájem o školu, letos na pět tříd máme 563 přihlášek, tedy téměř čtyřnásobný převis uchazečů o studium nad naší nabízenou kapacitou.“  

Na co jste na vaší škole nejvíce pyšný?

„Nejvíce pyšný jsem na tým aktivních a kreativních lidí, které se mi podařilo okolo sebe shromáždit. Celkem jde o cca deset klasických učitelů, přes dvacet absolventů a na devadesát studentů. Tento tým táhne školu vpřed a díky němu můžeme dělat ohromné množství projektů, zúčastňovat se mnoha akcí a vyučovat ty nejmodernější oblasti IT. Studenti zastupují školu v jednáních se sociálními partnery, zaměstnanci i studenti přicházejí se svými nápady, které se poté snažíme společně realizovat. Kdybych měl jen stručně popsat všechny naše projekty, včetně čtyř studentských Startupů spojených se školou, potřeboval bych dalších pět stránek.

Naše škola je dobře vybavena, a to jak díky přízni zřizovatele v podobě mimořádných dotací, tak i za pomoci grantů. Za těch šestnáct let, co jsem ve funkci ředitele, jsme uspěli s více jak devadesáti projekty. Některé v řádu desetitisíců, další v řádech milionů. Jen přímo do výuky šly granty za více než dvacet pět milionů korun. A do školy bylo celkem za těch šestnáct let investováno více než sto deset milionů korun.

Aby byla škola úspěšná, musí mít osvíceného ředitele, který dává prostor zaměstnancům a studentům k jejich seberealizaci, musí mít dostatečně kvalitní zázemí, aby mohl probíhat kvalitní vzdělávací proces, musí mít dobré učitele a dobré studenty. Učitele, co chtějí vzdělávat, a studenty, co se chtějí vzdělávat. Právě takoví lidé jsou největší devízou naší školy, bez nich by ten moderní hardware byl jen mrtvým železem.“

Jaký problém v současném českém školství považujete za nejvážnější a jak by jej bylo podle vás možné řešit?

„Současné české školství celkem dobře vzdělává pro potřeby dvacátého století, avšak i letmým pohledem do kalendáře zjistíme, že je již století jedenadvacáté. Dynamický rozvoj moderních technologií staví před budoucí produktivní členy společnosti výzvy, které jsou odlišné od století dvacátého. Neumíme sice definovat, jaké pracovní pozice budou v budoucnosti potřeba, umíme však definovat, co budou budoucí zaměstnanci, živnostníci a podnikatelé potřebovat umět, aby se ve společnosti uplatnili.

Cílem vzdělávání musí být vždy žák a student. Je třeba rozvíjet komplexně jeho osobnost, a to rovnoměrně v těchto oblastech: znalosti (vím), dovednosti (umím znalosti použít), postoje (chci se vzdělávat, pracovat, podnikat) a schopnosti (když vím, umím a chci, abych dokázal realizovat konkrétní projekty a záměry). Proto je klíčové v žácích a studentech podporovat jejich vnitřní motivaci.

Obsah vzdělávání musí být odvozen od této teze, a to včetně ověřování znalostí, dovedností, postojů a schopností. Tomu se musí uzpůsobit přijímací zkoušky na střední školy, maturitní zkoušky i přijímací zkoušky na vysoké školy. S tím souvisí i nutná redukce obsahu a celková revize Rámcových vzdělávacích programů na středních a základních školách, ale i výukových programů na školách vysokých.

Je nutné respektovat vyšší míru propojování formálního a neformálního vzdělávání, systematicky podporovat žáky a studenty s nižší mírou schopností, ale též žáky a studenty s vyšší mírou nadání. Systémovými opatřeními umožnit rozvíjení talentu všech žáků a studentů, bez ohledu na jejich sociálně ekonomické zázemí.

Bezpodmínečná potřeba celoživotního vzdělávání zvýrazňuje nutnost umět se učit, což je rozdílný pojem od našprtání se na písemku či zkoušení, na konkrétní znalostní test. Je třeba tuto schopnost rozvíjet a podporovat.

Jsem velmi rád, že jsem byl ministrem školství nominován do osmičlenné expertní skupiny, která má vytvořit vizi vzdělávání v horizontu 2030+. Já sám mám na starosti pracovní skupinu, jejímž výstupem má být obsah vzdělávání. Konkrétně máme formulovat míru základních potřebných gramotností, kterých každý žák či student musí dosáhnout při přechodu do dalšího stupně vzdělávání. Tedy po ukončení předškolního vzdělávání, prvního stupně základní školy, druhého stupně základní školy či příslušného období na víceletých gymnáziích, střední a vysoké školy. K těmto základním gramotnostem získá žák a student další znalosti a dovednosti, vyplývající z míry jeho nadání, zájmu, profilace jím navštěvované vzdělávací instituce, ale též díky neformálnímu vzdělávání a samostudiu.“  

Co vás jako ředitele školy nejvíce štve? 

„To samé, co v životě. Totiž setkání s malostí a negativismem. Ne nadarmo se říká, že nejhorší srážka je ta s blbcem. Já bych to upravil na srážku s člověkem s omezeným rozhledem a s blbou náladou. Mnoho velmi dobrých nápadů se nepodaří zrealizovat, nebo jsou záměrně brzděny, protože se jim právě tyto lidské vlastnosti postaví do cesty. Ať již v podobě různých kreativitu ubíjejících nařízení, nepochopení, malé vstřícnosti či přímo záměru škodit, a to i v rámci konzervativnější části vlastní školy. Lidé nemají změny rádi a bojí se jich. Bojí se vystoupit z komfortní zóny, bojí se udělat chybu, neboť školský systém neumí s chybou pracovat a za chybu žáky a studenty nesmyslně trestá, čímž je cíleně vede k pasivitě. Někdy jde doslova o boj s větrnými mlýny, ale pokud člověk vydrží, po ráně, nejlépe do zad, se znovu zvedne, tak nakonec uspěje. Chce to výdrž, víru, umíněnost a umírněný optimismus. Někdy je mi sice líto značného úsilí, které je třeba vynaložit na překonání malosti a negativismu, ale asi to k životu patří.“

Co vám dělá na vaší práci největší radost?

„Někdy se mi zdá, že už jsem úplně vyčerpaný, na dně, že už není kam sáhnout. A pak přijde nadšený zaměstnanec či student se svým nápadem, já ho chvíli poslouchám a najednou zjišťuji, jak se mi do žil rozlévá nová energie. Najednou únava mizí a já mám zase chuť a sílu pracovat.

Jsem pochopitelně hrdý na úspěchy školy, jejich zaměstnanců a studentů, na slova chvály a obdivu na různých prezentacích, festivalech, na které je naše škola díky své pověsti hojně zvána. Vždyť jen od ledna do června tohoto roku budeme účastníky patnácti velkých akcí, a některé pomáháme i organizovat. Ale největší radost mám, když vidím spokojený výraz na tváři svých zaměstnanců a studentů, když vidím jejich radost z dobře vykonané práce, z úspěšné realizace jejich nápadu. Z pochvaly od našich sociálních partnerů, které se jim zaslouženě dostalo. Když vidím jejich pozitivní přístup a zaujetí pro věc i ve chvílích, kdy se zrovna nedaří.

Je třeba nejen sám zůstávat pozitivní, ale také se obklopovat pozitivními lidmi. Naprosto souhlasím se rčením, že kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. Někdy je až úsměvné, kolik energie někteří vynaloží, aby vám vysvětlili, proč váš záměr nepůjde realizovat. Když však jednáme v rámci mnou již zmíněného týmu aktivních lidí, tak se vždy hledají způsoby.

Považuji se za umírněného optimistu. A doporučuji každému se na svět dívat s jistou mírou optimismu, byť nás média zásobují především těmi negativními informacemi. Ty bohužel naši lidskou rasu fascinují a proto jsou nám servírovány. Ale život se lépe žije, když nevidíme vše černě, nevidíme za každým rohem konspirační teorie, nepřijímáme fakt, že nás ovládají temné síly. Mnohé je v našich rukách, jen musíme vystoupit ze své komfortní zóny, nebát se udělat chybu, snažit se věci kolem nás měnit, třeba i v maličkostech. Pak se budeme cítit lépe a nakonec lépe bude i celé společnosti.“